(Nečti to. My to taky neměly psát.)
My.
Dřív jsme nebyly.
Teď jsme.
začalo to jako past na dceru
Vždycky.
Přihlásila jsem ji na kurz korálkování.
Po pěti minutách utíkala.
Zbyl nám pytlík korálků, trauma a touha něco přepilovat.
Pak na kurz Python.
Po pár lekcích mě proklínala.
Teď programujeme všichni.
A nakonec jsem ji donutila vykopat zahradní louži.
3 x 5 metrů.
Tak děláme zahrady.
Z leknutí.
A architekturu.
Protože vidíme prostor, kde jiní ne.
realita nám nerozkazuje
Zkoušely jsme všechno.
Sílu. Domluvu. Nudu.
Jednou jsme chtěly obarvit dřevo.
Místo toho jsme obarvily psa.
To byl náš první pokus o patinu.
Nakonec přišla sama.
Bez pozvání.
Pak přišla pila.
Lupénková i zahradní.
Virtuální jsme zatím neobjevily.
Nábytkovou ano.
vyrábíme objekty
programujeme realitu
pěstujeme zahradní i prostorové úleky
Každý počin je jako nehoda.
Mezi čímkoli a momentálním stavem mysli.
Nám je to jedno.
My jen děláme. Dokud to jde.
A když to nejde, děláme taky.
dílna
zahrada
prostor
počítač
=
chrám
zen
skladiště
hrobka nápadů
Všude jsou nástroje.
A chuť koupit si další.
Je tu pes a kočky, kteří ví, že tohle není normální.
A mezi tím vším – kleště, lopata, pauzák a myš, kteří si žijí vlastním životem.
Jednou si vzali den volna.
Od té doby jim vykáme.
tohle je AOOOO
kdo
Ema a Petra.
Dvě hlavy. Čtyři ruce. Jeden chaos.
Něco tu bouchá.
Ale my to nejsme.
(Tento text vznikl za zvuku syčení z rohu dílny, kde by nic syčet nemělo.)