Prsten byl z královského rodu.
Trochu arogantní, trochu elegantní, štíhlý a decentně zdobený.
Přesně věděl, jaký úhel světla mu nejvíce sluší.
Celé dny si hověl na sametovém polštářku,
ignoroval náušnice
a tiše pohrdal brožemi.

Až jednoho dne přišla Ona.
Brož z měděného plechu, divoce zdobená, s kamenem popírajícím symetrii a smíchem ve struktuře.
Nemluvila.
Jen tam tak ležela, mírně nakřivo, s klidem těch, co vědí, že svět se netočí kolem uhlazených křivek a leštěného kovu.

Prsten polkl a zazvonilo mu v obroučce.
Byl v tom až po ornament.

Od toho dne se všechno změnilo.
Prsten přestal řešit vlastní lesk.
Už se nenatáčel k paprskům tak, aby vynikla jeho dokonalá rytina.
Už neignoroval náušnice.
A hlavně
nepohrdal brožemi.

Brož se tvářila, že si ničeho nevšimla.
Byla zvyklá na pozornost.
Věděla, kde je její místo.
Byla to přece brož, co je umístěna na hrudi přímo nad srdcem.

Ale dlouho jí to nevydrželo.
Ten pohled, co na ni vrhal zpod podstavce,
ty marné pokusy o konverzaci: „No… pěkný patinovaný lem… Ten špendlík je stříbrný?“
To ji rozesmálo.
Smála se však tiše, jak se na brož sluší.
Zachovávala dekórum.
Není přece žádná povětrnice, co se spustí s prvním prstenem.

Prsten už ztrácel naději.
Jeho lesk pohasínal.
Jeho patina se prohlubovala.

Ale pak přišel

TRH.

Země se zatřásla.
Vitríny se otevřely.
A všichni se ocitli v jedné krabici.

Vedle sebe.
Blízko.

Až moc…

(pokračování přístě)